Následující ráno při východu slunce stáli oba jako obyčejně u jejich propasti. Dnes téměř vůbec nemluvili, neboť práce byla příliš těžká, ale čas od času vyměnili si radostný pohled či veselé zvolání.
Když slunce stálo nejvýše a jeho přímé paprsky těžce únosnou práci ještě více ztížily, ustoupil Fong stranou.
„Pojďme něco pojíst, a pak najdeme nějaký stín.“
Byl to přenádherný den, za nímž následovalo ještě několik podobných. Po namáhavé práci přicházela poučení, která Mianga provázela ještě i ve spánku a tam došla k prožití v jeho duchu.
Když jednou mluvili o tom, že nějaké „proč“ ve službě Nejvyššímu nemá být, přikývl Miang přesvědčeně.
„Nyní vím, že mé dřívější zvědavé, a potom až v reptání stupňující se otázky mohly zkazit celou mou budoucnost, kdybys mě neodvrátil z nesprávné cesty.“
„Kdo ti to řekl?“ chtěl vědět Fong.
„Hlas, který ke mně někdy hovoří. Posledně mi v noci ukázal, jak pošetilý jsem na začátku byl a v jakém jsem byl velikém nebezpečí.“
„A chceš ještě stále vědět, proč hýbeme s kameny?“
Miang zčervenal. Tak rád by zvolal ne, ale jasně cítil, že by to nebylo pravdivé. Z toho důvodu otázku vnitřně odstrčil stranou.
„Nyní ti to již mohu říci,“ povzbuzoval ho Fong, jenž se pohledem toulal v dálce.
„Je to nesprávné, když tě poprosím, abys to nečinil?“ byla neočekávaná odpověď žáka. „Cítím v sobě něco, co mi říká, že si tuto odpověď nezasloužím. Musím se nejprve naučit v sobě umlčet i to poslední proč.“
Pln radosti objal Fong mladíka.
„Jsi na nejlepší cestě, Miangu. Má otázka měla tě prozkoušet. Obstál jsi. Tím ale přišel čas, kdy mě musíš opustit. Nemohu tě už víc naučit. Musíš jít žít mezi lidi a pozorovat jejich konání. Musíš sbírat nové zkušenosti pro tvou budoucí službu.“
Bystře pohlédl na svého společníka. Ožije v něm opět otázka: v čem spočívá tato budoucí služba?
Ne, nic takového se v jasných, pevných rysech jeho tváře nezračilo. Jen úlek z blízkého odloučení. Ale vzdor tomuto přirozenému pohnutí se Miang rychle vzchopil a chtěl se ihned vydat na cestu.
Fong se musel usmát:
„Tak moc to nespěchá, příteli. Obdržíme pokyn, co máš podniknout, kam se máš vydat. Může to být ještě dnes, ale také to může být teprve v příštích dnech. Využijme zatím společný čas.“
Zprvu byl Miang ještě trochu omámený z náhlé zprávy. Fong proto považoval za nejlepší podniknout s ním společnou procházku. Při tom došli ke kameni, na němž se již dříve Miangovi ukázala radostná vodní žínka. Napjatě tam pohlédl a radoval se z toho, když mu hezká bytost přikývla na pozdrav.
„Neměl jsem vůbec čas přijít dříve,“ zvolal k ní.
„Vím o tom,“ obdržel odpověď. „Byl jsi pilný, tak usilovný, že tu již pro tebe není nic k práci. Vydej se ven do světa, a když ti lidé nebudou rozumět, vyhledej mé sestry v čistých vodách a pozdravuj je od Himy.“
Bytost s posledním slovem zmizela, a Miang za ní stěží stihl ještě zavolat své poděkování. Potom pohlédl na Fonga. Co řekne? Jediný pohled do jeho tváře ale Mianga utvrdil, že jeho společník vše slyšel a pochopil.
„Můžeš vidět také obry?“ zeptal se Miang potěšeně.
„Jistě, jsou již dlouho mými dobrými přáteli. Zpočátku mi směli pomáhat při práci s kameny, na níž jsem si také i já musel nejprve zvyknout.“
Po krátké odmlce vyslovil Miang otázku, která ho již dlouho zaměstnávala: „Věděl jsi vždy o Nejvyšším?“
„Ano,“ zněla odpověď. „Věděl jsem o Něm, ale našel jsem Ho až zde, v této samotě. Můj otec mi o Něm vyprávěl a nechával mě také účastnit se své každodenní modlitby. Ale věř mi, co nám jen tak bez námahy spadne do klína, toho si mnoho nevážíme.“
Tomu Miang po své vlastní zkušenosti rozuměl. Po těchto slovech musel ale uvažovat dále. Ještě stále hledal svého Pána. Kdy bude moci sloužit, skutečně sloužit, ne jen pomáhat někomu jinému? A v čem bude jeho služba spočívat? Ať má být jakákoliv, jistě bude nádherná. Byl si jist, že ji bude vykonávat věrně a radostně.
Až sem došel ve svých myšlenkách, když dolehly k jeho uším z dáli lidské hlasy. Také Fong se zastavil a naslouchal. V této samotě byli lidé něčím neobvyklým, ale nezdálo se, že by byli nečekáni. Jen napětí, nikoli překvapení, zračilo se v mužově tváři, zatímco Miang cítil velmi silnou touhu, někam se schovat. Fongova ruka ho ale zachytila a pevně držela. Společně hleděli vstříc tomu, co přicházelo.
Po úzké stezce blížili se dva muži, vedoucí na otěžích statná jezdecká zvířata. Vypadali úplně jinak než lidé, které směl Miang kdy dříve poznat, a kteří stejně jako on pokrývali svá těla vždy jen kožešinami. Tito dva měli pestré šaty, což se udivenému zdálo být nesmírně krásné, ale přesto to v něm vyvolávalo pocit určitého nepohodlí.
Když muži zahlédli oba čekající, dovedli svá zvířata dále za několik kamenných bloků, uklidňujíc je přitom. Potom předstoupili před Fonga.
„Jsi Fong, kníže Žlutého kmene?“ ptali se nejistě a přece s uctivostí.
„Jmenuji se Fong,“ řekl oslovený s důstojností. „Ale knížete jsem odložil spolu s šaty stranou.“
„Tak jsi to přece ty, kterého hledáme. Tvůj kmen potřebuje knížete. Nemáme již nikoho, kdo by nás mohl vést. Pojď s námi. Tam dole čekají jezdecká zvířata, služebnictvo a šaty.“
Fong mimoděk potřásl hlavou. Miang na něj pohlédl s nevysvětlitelnou úzkostí. Co učiní? Byl skutečně knížetem? Jak se rozhodne?
Tu klidně a pevně zazněl Fongův hlas:
„Nešel jsem do této samoty z rozmaru, nýbrž proto, abych hledal Nejvyššího, a potom i svůj lid naučil Jej hledat. Jestliže nyní přišla chvíle pro můj návrat, půjdu tedy s vámi.“
Přerušíc radostné zvolání mužů, pokračoval: „Přečkejte tuto noc dole, budu se ptát po Vůli Nejvyššího a zítra vám řeknu více.“
Neřekl: „Zůstaňte u mne.“ Miang s údivem pohlížel, jak se muži uklonili, mlčky kráčeli ke svým zvířatům a odcházeli zpět cestou, po níž přišli.
Teprve, když je již nebylo vidět, se Fong zhluboka nadechl a řekl: „Tak budeme muset jít domů, Miangu. Přišla hodina rozhodnutí nejen pro mne, ale také i pro tebe. Budeme před spaním prosit Nejvyššího, aby otevřel mé oči a uši, abych poznal Jeho Vůli.“
Byla to překrásná modlitba, kterou posílal Fong vzhůru ke svému Pánu. Ještě dlouho potom musel na to Miang myslet. Tato modlitba a celé to dosavadní mlčenlivé působení jeho společníka ho učily lépe pochopit smysl služby, než cokoliv jiného, co zatím prožil.
Když se ráno probudil, stál Fong před ním, oblečen do nádherných šatů. Vypadal tak vznešeně, že se Miang nevědomky před ním uklonil, jako to viděl u mužů.
„Vstaň, Miangu. Přišel čas, kdy se musím na příkaz Nejvyššího vrátit zpět k mému lidu. Jestli nechceš, nemusí to být pro nás loučení. Mohu tě vzít s sebou, přeješ-li si to.“
Miang nebyl schopen jediného slova. Prosebně vztáhl ruce.
„Vybral jsem ti oblečení, které bude vyhovující, než budeme moci opatřit něco jiného. Čas kožešin je nyní pryč.“
Se zalíbením pohlížel na mladíka, který se bez dlouhého přemýšlení oblékl do jemu cizorodého oděvu a nyní stál před ním, nevědom si své osobité krásy.
Krátká modlitba, rychlé jídlo a hned potom vyzval Fong společníka, aby opustili stan.
„Půjdeme mužům naproti. Náš krok do života tam dole má být dobrovolný.“
Fong přikázal mladíkovi, aby urovnal jejich skromný majetek a kožešiny. S sebou si nebrali nic, ale vše mělo zůstat co nejlépe zaopatřené.
Potom vykročili vstříc slunečními paprsky ozářené dáli, sestupujíce přitom obratně po stezce vinoucí se do údolí. ---
Na břehu potoka, řítícího se dolů do zelené doliny z vysokých hor, se procházel štíhlý mladík. Zamyšleně držel hlavu skloněnou, nevšímajíc si ptáčků ani ostatních malých, lidskému zraku neviditelných postav, jež se k němu důvěřivě přibližovaly.
Zdálo se, že to, čím se jeho duše zaobírala, nemůže vyřešit. Hluboce si povzdechl a usadil se na plochý kámen. Nepozoroval ani, že jej šplouchající voda co chvíli zalévá vlnou perlivých krůpějí. Několik mu jich dopadlo až na tvář. Nevědomě si je osušil a rozhlédl se kolem sebe.
„Znovu jsem došel až sem k vodě,“ prohodil si pro sebe, „jako by mě sem něco volalo. Mají snad pro mne Himiny sestry nějaké poselství? Tedy je přece jen zavolám.“
Zvedl se a zavolal do hukotu vody:
„Ó, vy vodní sestry, slyšte mne. Mám pro vás pozdravy od půvabné Himy.“
Naslouchajíc se naklonil dopředu. Domníval se, že zaslechl jasné chichotání, ale hukot vody jej přehlušil. Nikde nemohl rozeznat žádnou postavu. Ještě jednou tedy zavolal stejná slova, ale opět bez úspěchu.
„Proč nepřicházejí? Slyší mne, cítím to. Vždyť je potřebuji,“ vzdychl trochu dotčen, ale potom přemýšlel: „Jestliže je potřebuji, musím je zavolat jinak. Není divu, že moji pošetilou výzvu nechtějí vyslyšet. Vždyť jsem je přece ani nepoprosil, aby přišly.“
S úsměvem nechal svůj hlas nanovo rozeznít nad hučením vln: „Vy sestry Himy, zde stojí osamělý člověk, který by chtěl s vámi mluvit. Prosím, ukažte se!“
Znovu ozvalo se tentokrát silnější chichotání a současně jako by ho obklopily jemné závoje vodního oparu. Ve stříkající vodě zjevila se před ním postava, jež se mu zdála být důvěrně známá.
„Hima!“ zvolal mladý muž radostně.
„Ne Hima,“ zaznělo z vody. „Hila se jmenuji. Volal jsi sestry. Cožpak nevíš, že v každé vodě žije a vládne jen jedna z nás? Chceš-li vidět více, musíš putovat dále,“ pravila rozpustile.
Miang nedokázal přistoupit na její dobíravý tón. „Ó, Hilo, jsem osamělý,“ zvolal prosebně.
„To jsem již slyšela,“ chichotala se bytost. „Nyní, když už jsem tady, je konec tvé samoty. Nemuselo tak být, kdyby ses ve svých hloubajících myšlenkách tak zbytečně neuzavíral. Rozhlédni se kolem sebe: všechno žije a je připraveno ti pomáhat,“ a právě jako již dříve činila Hima, i Hila nataženou rukou naznačila kruh a Miangovy oči se otevřely. Všude viděl malé a dokonce i ty nejmenší bytosti; celé okolí potoka zdálo se být naplněno nejčilejším životem. Vydechnouc si, znovu usedl na nízký velký kámen, zatímco vodní víla si vyhlédla místo k odpočinku ve vodním proudu.
„Upadáš do starých chyb, Miangu,“ povzbuzovala člověka, který namáhavě hledal slova. Tím ale nepřerušila tok jeho myšlenek, naopak, musel tak silně přemýšlet o smyslu jejích slov, že na vše ostatní téměř zapomněl.
„Starých chyb?“ povzdechl si. „Starých chyb?“
Tlumený zvuk, náhle sem doléhající z dáli, jej ale přerušil.
„Kníže volá! Žij blaze, Hilo, přijdu zase.“
„Hledej své chyby,“ ozvalo se ještě z vody, ale Miang se již dlouhými kroky vzdaloval.
Když se dostal až tam, kde jakýsi muž s vypětím všech svých sil vyluzoval na zvířecí roh hluboké tóny, v tu chvíli se ocitl uprostřed činorodého shonu. Ze všech stran přicházeli sem muži, kteří zanechajíce svých činností spěchali, aby vyslechli, co kníže žádá. Za krátkou chvíli museli být všichni již shromážděni, neboť roh utichl. Namísto něj zněl hlas muže, který stál na kamenné vyvýšenině:
„Mužové, slyšte, kníže Fong vám vzkazuje, že je nutné učinit pořádek s dravou zvěří, jež se zřejmě přemnožila a způsobuje našim stádům velké škody.“
Řadami naslouchajících proběhlo zašumění.
„Přestože byly k našim pastýřům postaveny stráže,“ pokračoval mluvčí dále, „je pro ně nemožné trvající noční útoky odvrátit. Co je ale ještě horší, z osad při východu slunce byly hlášeny útoky proti bezbranným ženám a dětem.“
Šumění mezi muži zesílilo. Ozývaly se i rozhořčené výkřiky a některé ruce pozvednuté vzhůru sevřely se pevně v pěst.
„Musíme ihned přijít pastýřům na pomoc a proti škůdcům začít boj!“
Muži pozvedli hlavy, jejich těla se vzpřímila: bojová výprava! To byla vítaná slova!
„Kníže Fong vás volá, muži. Nikdo vás ale nebude nutit, abyste se připojili. Musí to být vaše dobrovolné rozhodnutí, vydat se na tuto výpravu. Úplně staří muži a příliš mladí chlapci se zúčastnit nemohou, protože to bude nebezpečná - mužská práce. Taktéž musí zde zůstat i všichni ti, jejichž úřad to vyžaduje. Jděte nyní domů a rozhodněte se, kdo z vás chce následovat výzvu, a potom přijďte dnes před západem slunce opět na toto místo.“
Řečník opustil vyvýšeninu a již vzápětí se kolem něj tísnily vzrušené davy. Každý chtěl dostat odpověď na své otázky, kam se výprava obrátí, jestli s nimi potáhne i kníže, kdo se počítá k chlapcům, a ještě mnoho dalšího. Zpočátku jim muž vše trpělivě objasňoval, ale když nápor stále zesiloval, snažil se uvolnit z jejich kruhu.
„Miang, kde je Miang,“ volal zvučně přes vzrušené hlasy kolem. „Kníže Fong tě volá k sobě! Půjdeme spolu.“
Hbitě se volaný dostavil k jeho boku a již si společně razili cestu davem, jenž se teprve pomalu rozděloval do jednotlivých skupin.
„Myslíš, Hangu, že mě kníže vezme s sebou?“ tázal se vzrušeně.
Tázaný na něj pohlédl, na okamžik se pozastavil a zvedl nejistě ruku.
„To nemůže dopředu nikdo říci,“ zněla jeho odpověď. „Kdyby jsi byl jeden z našich mládenců, vůbec bych o tom nepochyboval. S tebou však zamýšlí kníže něco zvláštního. Ale jistě dostaneš brzy odpověď,“ dodal Hang s úsměvem, „tam naproti vidím knížete, již nás očekává.“
Před jedním z krásných velkých stanů stál Fong, na jehož nynější, zcela nové vzezření si Miang musel stále ještě zvykat. Nebyly to jen krásné šaty, v nichž se jeho postava jevila majestátně, ani výraz jeho tváře. Vznešenost, spočívající nyní na jeho bývalém společníku, zdála se Miangovi zcela znemožňovat každou důvěrnost. Miang necítil se ve stavu přiblížit se k Fongovi, jako byl dříve zvyklý. Jakoby poslední dny jejich nádherného přátelství v divém horském kraji byly vymazány. Také nyní předstoupil mladík před čekajícího knížete s hlubokou poklonou a očekával jeho oslovení, přestože všechno v něm ho nutilo k mluvení a ptaní se. Kdyby byl zdvihl svůj zrak, musel by spatřit, jak otcovsky spočívaly na něm Fongovy oči.
„Miangu, nechal jsem tě zavolat,“ začal kníže, „neboť chci s tebou promluvit o něčem důležitém. Jak jsi již slyšel, zítra musím vytáhnout s mými věrnými proti nebezpečné zvěři.“
Bezděčně se pozastavíc, povšiml si, jak Miangovu tvář zastřela smrtelná bledost.
„Co ti je?“ zeptal se polekaně.
„Kníže, můj otec také vytáhl proti dravé zvěři, a nikdy se již nevrátil,“ odpověděl šeptem Miang.
„To ale není důvod k tomu, vyvozovat z toho, že i já budu mít stejnou životní cestu,“ usmál se Fong dobrotivě.
„Dovol mi tedy alespoň jít s tebou,“ vyrazilo z chlapce. „Ale už vidím, že chceš říci ne. Mluvil jsi o svých věrných. Jsem jenom cizinec, kterého ze své nesmírné dobroty u sebe snášíš, ale kterého nepotřebuješ!“
Marně se Fong snažil přerušit proudící slova. Teprve, když rozechvělý Miang sbíral dech, podařilo se mu říci pevným, přátelským hlasem:
„Miangu, jsi na nesprávné cestě, která tě vede do houštin starých chyb. Vybral jsem tě, abys po dobu mé nepřítomnosti vedl lid. Kdo se ale nedokáže sám ovládat, nemůže vést jiné.“
S tichým povzdechem se otočil pryč a nechal Mianga stát ve zmatku jeho nejprotichůdnějších pocitů. Zklamání, hanba a lítost bojovaly v Miangově hrudi. Rád by byl teď utekl opět do samoty, ale cítil se jako přikovaný k tomuto místu, z něhož musel pozorovat, jak byl Lung, starší, rozvážný muž, zavolán ke knížeti a očividně pověřen jeho zastoupením. Potom viděl přípravy na loveckou výpravu, ale jeho bolest, aby snad Fonga neztratil, přehlušila všechny jiné hlasy.
A s touto úzkostí ukryl se do svého stanu, kde klesl na lůžko z kožešin. Hodina za hodinou míjely, on to však nepozoroval. Když opět vzhlédl, bylo již krátce po soumraku a měsíc blížící se svou velikostí k úplňku vysílal své stříbrné paprsky po kraji.
Nyní již určitě začala porada. Miang se ulekl, ale vzápětí se uklidňoval tím, že kníže jeho účast na výpravě zamítl. Tím byl také při přípravě zbytečný. Ale odjezd, ten chtěl a musel vidět!
Vyšel ven ze svého stanu a rozhlížel se po Fongovi. Dlouho čekal, než mu změněné tóny a směs hlasů prozradily ukončení porady. Nyní už měl kníže každou chvíli přijít.
Miang se chtěl pokusit, aby dostal nějakou úlohu v čase nepřítomnosti knížete. Kdyby pokorně poprosil, jistě by mu to Fong neodepřel. Ale co to? Halas z místa shromáždění se stále více a více vzdaloval. Nebylo pochyb, že výprava se již seřadila a odjížděla! -
2024 ©