Miang-Fong 4. část

Napsal Vaznost-doby.bloger.cz (») 14. 9. 2020 v kategorii Príbehy, přečteno: 344×
river-2951997-1920.jpg

Stále znovu vracely se jeho myšlenky k těmto dvěma otázkám. Nebyl zvyklý hledat odpovědi bez jediné pomoci, ale otázky ho nenechaly v klidu a žádaly si vyřešení.

 

Přemýšlel o svém dosavadním životě: vedení jeho nejvyššího Pána bylo během posledních let citelně zřejmé. Nádherným způsobem se dostával dále kupředu, a tak přišel také i sem.

 

Také sem! Dech o Pravdu zápasícího chlapce se zastavil, jemný závoj spadl! Také i sem ho nechala přivést Vůle Nejvyššího, tomu pevně věřil. Jak jen mohl tak zmalomyslnět?

 

Tím byla vyřešena také druhá otázka, jak se mu zdálo. Jestliže tu byl z Vůle Nejvyššího, tak čas zde strávený nemohl být zbytečný.

 

Ulehčeně se nadýchl. Potom se poohlédl kolem a zpozoroval, že slunce začalo zapadat. Jestli nechtěl zmeškat svou povinnost, připravit večeři, musel si pospíšit zpět. Ale sestup byl mnohem těžší než lezení nahoru. Byla už téměř tma, když se dostal k ohništi, a oheň byl již vyhaslý.

 

Spěšně vstoupil do stanu, kde Fong, již patrně spící, ležel na svém kožešinovém lůžku. Nerozhodně tam dlouhou chvíli postával, potom tápavě došel ke svému lůžku, a brzy se ponořil i navzdory hlodavému hladu do spánku. Spal hluboce a tvrdě. Když příštího rána otevřel oči, byl již stan prozářen slunečními paprsky. Na zemi vedle něj leželo jídlo. Byl sám. Poprvé ho Fong nezavolal.

 

Ve spěchu pojedl chléb a kaši. Když utišil svůj největší hlad, zdálo se mu opět slyšet Fongův hlas, který tehdy říkal, že si svou stravu musí odpracovat. Včera nedělal nic. A dnes zaspal!

 

Zvenčí pronikal dovnitř hluk usilovné práce. Kámen za kamenem se kutálel do propasti. Miang už déle nevydržel. Rychle se připojil k Fongovi a chtěl přiložit své ruce ku pomoci. Fong přerušil svou práci jen na tak dlouho, aby řekl:

 

Tato práce se ti zdá bezvýznamná a neužitečná. Jsi volný!“

 

Opět byl propuštěn. Když se včera po prvním údivu dostavil pocit ulehčení, dnes ho s těžkostí naplnil smutek. Fong cítil jeho myšlenky! Fong ho odmítl. Byl neradostným pomocníkem, měl být vděčnější. Zahanbeně se loudal vzhůru podél potoku. Chtěl zůstat v blízkosti, aby mohl být včas doma, ale Fong ho nesměl vidět. Zurčení a šplouchání do údolí se ženoucí vody stěží přehlušovalo nesmírné rachocení skal. Miang klesl na kameny, a prosil Nejvyššího o pomoc, o sílu a ulehčení. Tak svého neznámého Pána ještě nikdy nevolal. Ještě nikdy také nebyl tak pevně přesvědčen, že bude jeho prosba vyslechnuta a vyslyšena.

 

Tu spadl další závoj. Potom, co prosil, „Nejvyšší, jsem Tvůj služebník, i když svou úlohu ještě neznám, ještě nevím, čím a jak Ti mohu sloužit,“ vyvstala v něm jistota, že i Fong je služebníkem Nejvyššího. Na příkaz svého Pána dělal svou práci den co den. Miang byl rovněž na Jeho příkaz přiveden k němu. Měl tedy na zdánlivě neužitečně vyhlížející pohyb s kameny bezpodmínečně nahlížet jako na službu. Místo toho vnitřně reptal. Žádný div, že ho Fong nepovažuje za hodného k tomu, aby přiložil své ruce k dílu.

 

Chlapec propukl v horoucí pláč. Neplakal lehce, byl ještě mladý a měkký, ale tyto slzy s sebou odnesly trpkou hanbu a lítost a přinesly své požehnání. Když uschly, vyvstalo v Miangově duši nové, pevné chtění konat dobré. Od nynějška chtěl vzít na sebe i to nejtěžší, bez reptání a bez ptaní.

 

Napadlo ho: neležela část jeho viny v neustálém ptaní se po smyslu práce? Co si musí jeho Pán myslet o svém budoucím služebníku, který chce při každém příkazu znát důvod. Ó, jak se styděl!

 

Znovu vyhrkly již utišené slzy a umyly z jeho duše poslední stopu malomyslnosti.

 

Kdo jsem, Pane, že se odvažuji mudrovat o Tvých nařízeních?“ zvolal hlasitě a nebyl překvapen, když jako odpověď obdržel:

 

Jsi malý, pošetilý člověk!“ pravil jasný hlásek.

 

Podíval se kolem sebe. Na jednom kulatém kameni ve vodě seděla malá ženská bytost. Její šaty a vlasy byly plynoucí jako voda. Chvílemi se zdálo, že se v proudech vody rozpouští. Miang žasnul nad půvabným divem. Nikdy v životě neviděl nic tak krásného.

 

Kdo jsi?“ zeptal se váhavě.

 

Jsem životem této vody. Každý potok, každá řeka, má svůj vlastní. Patřím tomuto vodstvu a ono patří mně.“

 

Chlapec přemýšlel o odpovědi.

 

Tedy jsi také služebnicí Nejvyššího?“ chtěl vědět.

 

Bytost přisvědčila a smála se: „Jsem tím, čím i ty chceš být.“

 

Slyšela jsi vše, co jsem říkal a myslel?“ vyptával se Miang.

 

Nebylo těžké to poznat,“ smála se bytost. „Celé dny jsme čekali na to, až se ti otevřou oči. Musel jsi ale nejprve poznat sám sebe, než jsi mohl vidět nás. Rozhlédni se kolem!“

 

A sněhobílá ruka naznačila kruh. Tu uviděl Miang ležící obry, kteří zvedli hlavy a přikyvovali tomu. Ale viděl ještě více: všude kolem se pohybovaly malé čilé postavy, pilně pracující.

 

Ještě stále malomyslného naplnil jásot. Nebyl již sám. Cítil se vřazen do zástupu služebníků. Chvatně vyskočil.

 

Zůstaň ještě,“ prosila ho bytost.

 

Milý živote vody, musím do práce,“ ujišťoval ji Miang srdečně.

 

Co je tvojí prací?“

 

Dosud jsem musel uvolňovat kameny a posílat je do propasti,“ neměl už Miang téměř žádný čas odpovědět na otázku.

 

Jak neobyčejné,“ pravila zvolna líbezná bytost. „Nemohli by to obři dělat mnohem lépe?“

 

Tázaný ani na okamžik neváhal: „To je celkem možné, ale jestliže Nejvyšší pověřil touto prací nás, je určitě potřebné, abychom ji vykonali my.“

 

Tedy běž do práce,“ smála se líbezná. „A až si někdy budeš moci odpočinout, navštiv mne a povyprávěj mi o tom.“

 

Živote, děkuji ti,“ zavolal rychle se vzdalující chlapec. Vedle něj cupitaly dvě malé postavy, šedivé jako skály. Důvěřivě hleděly vzhůru k němu, jenž se jevil vedle nich velký a neohrabaný.

 

Už jsi se konečně probudil, ty poloviční služebníku?“ ptal se ten, který měl dlouhou, ledově sivou bradku. „Víš už nyní něco o tom, co znamená služba?“

 

Vím ještě jen velmi málo, ale naučím se tomu,“ odvětil určitě Miang.

 

Když se dostal k Fongovi, jenž patrně bezstarostně vykonával svou těžkou práci, dal se bez ptaní srdnatě do práce. Věděl, že již nebude poslán pryč.

 

Oba mlčky pracovali, dokud nezašlo slunce. Jestliže Miang očekával od Fonga jakékoliv slovo, těžce se zklamal. Jeho učitel byl ještě mlčenlivější, a to se v následujících dnech nezměnilo. Miang se sám od sebe neodvážil na mlčícího promluvit. Co by mu měl také říkat? O tom, co se v něm vnitřně událo, patrně nechtěl muž nic vědět. O něčem jiném nedokázal by chlapec vůbec mluvit. Toto mlčení jej však již nermoutilo.

 

Od té doby, co přestal hloubat o smyslu práce, která se mu dosud jevila tak nepotřebnou, věnoval cele svou pozornost jen jí samé. Pln obdivu sledoval, jak jsou velké a menší kameny uloženy v zemi. Prohlížel si jejich tvary a zjistil, že mají většinou zcela rozdílné barvy. Některé se leskly a třpytily, jen když na ně dopadal sluneční paprsek, a jiné se třpytily samy od sebe v tmavě rudém nebo sytě modrém odstínu. Jak to bylo krásné! Se stále novou horlivostí kopal, tlačil, cloumal a páčil. Jen škoda, že tu krásu musel nemilosrdně posílat do hlubiny.

 

Z jednoho dne na druhý, začal se na práci těšit, zvláště když mohl pozorovat, jak narůstá jeho tělesná síla. Nyní zdála se mu snadnou i práce, kterou před tím považoval za nejtěžší. Z tohoto blahého pocitu odsunul jednoho dne Fongovy ruce stranou, když tyto sahaly po velkém, těžkém bloku. Zcela sám zvedl ho ze země, postavil na kraj propasti a nechal ho rachotíc spadnout dolů.

 

Tu odstoupil Fong od propasti zpět. Miang se na něj polekaně podíval. Byl nahněvaný kvůli jeho svévolnosti?

 

Pohled do rysů Fongovy tváře ho však uklidnil. Ba ještě více, naplnil ho úžasem. Jakoby se přes ni rozlévala záře velké radosti.

 

Můžeme přestat s prací, Miangu,“ zněl mužův hlas, podivuhodně proměněný, mnohem měkčí než obyčejně. „První část toho, co jsi se měl naučit, je u konce. Pojďme poděkovat Nejvyššímu.“

 

Společně vystoupili na skalní masu, na níž strávil Miang ještě před nedávnem svůj první osamělý den. Dnes se mu výstup nezdál tak náročný. S lehkým srdcem kráčel za svým společníkem a díval se radostně kolem sebe.

 

I okolí zdálo se mu jako proměněné. Nepřístupné hroty skal vypínaly se sice stále stejně příkře vysoko k obloze a stále mezi nimi zely stejně hluboké propasti, ale sluneční světlo toto vše dnes zjasňovalo zlatavým svitem, a kam oko pohlédlo, proudil nejčilejší život. Jako starému známému pokyvovali obři šťastnému chlapci na pozdrav a malé postavičky kamenno-šedých mužíčků ho radostně obklopovaly.

 

Když se dostali až nahoru, zvedl Fong ruce k obloze a řekl krátkou, vroucí děkovnou modlitbu, že Všemohoucí dovolil, aby se první část učení tak znamenitě zdařila.

 

Potom se posadili na to samé místo, na němž chlapec před nedávnem přetrpěl svůj osamocený boj sám se sebou. A kupodivu - mlčenlivý Fong začal mluvit:

 

Mám z tebe radost, Miangu. V těchto týdnech jsi se mnoho naučil. Více, než dokážeš vytušit. Stal se z tebe muž plný síly a obratnosti. Toto z tebe učinit, bylo částí mé úlohy, kterou mi Nejvyšší dal. Ano, svým duchem budeš později našemu vznešenému Pánu dobře sloužit, ale k životu, který budeš muset vést, potřebuješ vycvičené tělo. Nejprve muselo se ono rozvíjet, než tvého živě vnímavého ducha naplním věděním o Všemohoucím.“

 

Miangovy oči se udiveně rozšířily.

 

Chceš mi říci o Nejvyšším? Chceš mě učit?“ nadšeně zněl jeho hlas.

 

Přes Fongovu tvář přelétl úsměv, jenž ji nádherně rozjasnil.

 

Věř mi, Miangu, velmi jsem toužil po dni, kdy toho budu moci. Ale nejdříve jsi k tomu musel být připravený. Musel jsi se naučit ze svého nitra bez reptání a otázek plnit příkazy našeho Pána. Váhavého služebníka nemůže potřebovat. Tak jsi musel poznat, že práce je milostí. Měl jsi se z ní naučit těšit!“

 

Ó, to jsem také prožil,“ ujišťoval Miang přesvědčeně, „a nikdy na to nezapomenu!“

 

Myslíš, že by ses to právě tak dobře naučil, kdybych ti to řekl napřed?“ vyptával se Fong.

 

Tázaný se trochu zamyslel a potom pravil upřímně:

 

To si nemyslím. Požehnání, jež spočívá v práci, jsem uviděl, až když jsem se musel stydět za svou nečinnost.“

 

Ještě dlouho mluvili ti dva, jimž Vůle jejich Pána konečně rozvázala jazyky. Teprve nyní si nechal Fong vyprávět dosavadní život svého žáka. Miang činil tak výmluvnými slovy. Dlouhé mlčení mnohé potlačilo, a mnohému, jež nyní hledalo cestu do slov, dovolilo dozrát.

 

Čas od času zvedl Miang ruce. Potom přestal vyprávět, a společně v tichosti děkovali přenádhernému vedení, jež shora tak bezpečně vedlo jejich kroky.

 

Nyní už rozumím, proč mě musel stařec prosit o Fu-fu,“ zvolal najednou Miang nadšeně.

 

Věru, nemohlo to být jinak,“ ubezpečoval Fong. „Musel jsi být zbaven všeho, co tě poutalo k tvé minulosti, co tě ještě mohlo učinit měkkým. A potom jsi přišel k drsnému druhovi,“ dodal se smíchem. „Bylo to hodně těžké?“

 

Spatřil jsem tvou tvář při modlitbě u jídla, a to mi pomohlo,“ celkem prostě řekl Miang a druhý mu rozuměl a dále se již neptal. Tento den ukončili společnou modlitbou. Oba měli za mnohé co děkovat.

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a jedenáct