Nebylo to ale vůbec bezmezně radostné svolení. Poustevník žil již příliš dlouho sám, a toto vše vyžadovalo nyní velkou změnu jeho zvyklostí. Ale nebyl snad příchod chlapce splněním jeho vroucích proseb? Častokrát na to v následujících měsících pomyslel, a pak dával svá poučení opět s vřelostí, jež se jinak občas u něho vytrácela.
Miang se s tím potýkal jen málo. Byl-li mistr sdílný, přijímal vědění v radostné horlivosti do sebe, aby ho pak v tichých časech vnitřně promyslel a zpracoval. Vyvstaly-li mu přitom otázky, musel se pokoušet sám je řešit, nebo je odložil na pozdější dobu. Stařec naskrze neměl rád, byl-li tím obtěžován. Dával tak, jak to z něj proudilo.
Byl-li rušen, stával se mrzutým, a mlčení se potom zdálo tísnivé. Tehdy bylo nejlepší, jít mu z cesty.
V takových časech Miang podnikal výpravy do hor, aby nalezl nějakou potravu. Chleba, jehož přinášeli o pomoc a radu prosící pastýři, bylo tak málo, že nestačil ani pro skromné potřeby starce. Tehdy Miang činil stejně jako jeho Fu-fu: jedl bylinky. Tu a tam potkal pastýře, který hledal zatoulaná zvířata. Potom mu býval nápomocný a odměnou dostal nějaké potraviny. Strava byla chudá, přesto však prospíval, neboť byl tak zahloubán do nových poznání, že nepozoroval žádný nedostatek.
Tak uplynul dlouhý čas. Oba samotáři si to uvědomili až tehdy, když se Miang musel začít shýbat, aby mohl vstoupit do jejich obydlí.
Tu jednoho dne stařec pravil:
„Nemám tě již více co naučit, Miangu. Přišel čas, kdy si musíš najít nového učitele. Než mě ale opustíš, chci ti říct, proč jsem tě přijal.
Věděl jsem jen málo o Nejvyšším. Jako těžký osud hnalo mě to sem, do této samoty. Ale ze srdce jsem Mu za toto útočiště děkoval, a prosil jsem Ho, aby mi ukázal, jak bych Mu měl sloužit. Tu jsem uslyšel hlas:
„Naslouchej ve svém nitru a vyčkej!“
To jsem činil dlouhý, předlouhý čas.
Mé vědění o Všemohoucím a Jeho působení bylo stále jasnější. Zpočátku jsem si myslel, že vědění o Něm leželo uloženo ve mně, a že jenom potřebovalo probudit. Potom jsem si všiml, že mi vždy v mém hledání odpovídá nějaký pomáhající hlas. Jemu vděčím za všechno, co vím, a on mi také zvěstoval o tobě. Když jsem nabyl jistoty, že pravá služba Nejvyššímu nespočívá v nečinnosti, zaslíbil mi tvůj příchod. Ty jsi určen k viditelné službě Všemohoucímu. Jestliže jsem tě přivedl k vědění a tobě se ukázala další cesta, je má povinnost splněna.
Nepoznal jsem tě jen podle toho, že tě doprovázela koza, ale také ještě jiné znamení mi tě označilo, bylo duchovního druhu. Přišel jsi se znamením na čele, s kozou po boku a zůstal jsi u mne.
Dnes v noci mi však hlas oznámil, že přišel den tvé další pouti. Tak se vydej dál, Miangu.“
Ani na okamžik naslouchajícímu nepřišlo na mysl ptát se, kam by měly vést jeho kroky. Jeho všemohoucí Pán, jenž ho dovedl až sem, mu pomůže i dále.
„Nechť se ti daří dobře, mistře,“ pravil pohotově. „Dovol mi poděkovat ti za všechno, co jsi pro mne učinil. Kéž bych ti svůj dík mohl projevit lépe než jen slovy!“
„Nech mi zde kozu, její mléko by mi scházelo,“ pravil stařec rychle, aniž si uvědomil, že tím Mianga připraví o jediného přítele.
Právě tak rychle se rozloučil i Miang. Laskavou Fu-fu, kterou již nohy nenesly tak lehce jako kdysi, a která se mu stala v těsném společném bytí ještě milejší, zde zanechal. Potom se vydal na cestu.
Putování přes kamenné sutě a příkré srázy bylo namáhavé. Sice byl na tato stoupání a drsnost krajiny přivyklý, ale dosud v ní podnikal jen krátké cesty s vědomím, že se může kdykoliv obrátit a jít domů. Nyní putoval vstříc cíli, který neznal.
Ale ani na malý okamžik nepozbyl radostné víry, že Všemohoucí, jenž mu dosud vždy pomáhal, bude i nadále vést jeho kroky.
Zastavil se k odpočinku. Rychle oddychujíc, rozhlížel se kolem sebe. Tu zpozoroval na jednom ostře vystupujícím skalisku obra. Jak často chodil již kolem, ale nikdy ho zde neviděl. Bez strachu na pololežícího obra vystoupil a pozdravil ho. Jeho pohled nebudil strach, jen radostnou důvěru.
„Tak,“ zněla odpověď velikého, „konečně máš oči otevřené? Přecházel jsi přese mne dosti často, mohl jsem se tě klidně zmocnit.“
„Potom jsi tu byl stále, jako Uru a Muru, a já tě nemohl vidět!“ zvolal horlivě Miang.
Obr ho přerušil: „Co víš o mých bratrech od naproti?“
„Ó, ty znám dobře, byli ke mně velmi milí. Pomohli mi na cestě, po níž jsem měl jít. Je-li to Vůlí Všemohoucího, pomůžeš mi také ty?“ připojil důvěřivě.
„O tom není pochyb. Co je Vůlí Všemohoucího, to se také stane! Je také docela možné, že ti pomoci musím, jen o tom ještě nevím. Čekám na chlapce s kozou.“
Miang pln štěstí poznával vedení svého Pána.
„To jsem já!“ zvolal hlasitě.
„Chlapce vidím. Ale kde je koza?“
„Zůstala u mého mistra.“
„Tomu nerozumím. Vyprávěj!“
A Miang vyprávěl pozornému posluchači, co mu jeho krátký život doposud přinesl.
„Chceš tedy sloužit Nejvyššímu?“ ptal se obr vážně, a když Miang horlivě přisvědčil, pokračoval dále:
„Je mou povinností pomoci ti dále na tvé cestě. Dnes je ale na to již příliš pozdě. Zůstaň u mě. Až nás znovu pozdraví ohnivý kotouč, jenž se s námi nyní chystá rozloučit, vzbudím tě.“
Pln důvěry schoulil se chlapec na obřích nohách, v jejichž ochraně necítil téměř nic z citelně studeného večerního větru.
„Chtěl bys mi říci, co víš o Všemohoucím?“ prosil Miang.
Dostal ale nečekanou odpověď: „To není mým úkolem.“
Když však obr zpozoroval velké zklamání svého společníka, pravil dále: „Přemýšlej o tom: kdo ti o našem všemohoucím Pánu vyprávěl? Uru nebo Muru?“
„Muru,“ zvolal Miang bez rozmýšlení.
„To byl jeho úkol. Uru ti měl jenom ulehčit cestu. Já jsem jako Uru. Vyšší dary jsou mi odepřeny. Věř mi, v říši našeho Pána je vše znamenitě uspořádáno. Každý stojí právě na tom místě, jenž umí zastat. Proto nemá tíhnout po jiném. Zanedbával by tak potom své vlastní povinnosti.“
Chlapec o těchto slovech ohromeně přemýšlel, až usnul a měl sen.
„Jak Ti mohu sloužit?“ slyšel sám sebe se ptát.
A vyslechl také ihned odpověď světlého hlasu, který už znal: „To se dozvíš, až bude tvá příprava skončena, ne dříve. Nyní se smíš dále učit. Zítra máš být uveden k novému mistru. Dobře u něj využij času, protože bude jen krátký.“
V plném vědomí si této jistoty se Miang probudil. Rozloučení s obrem bylo krátké. Potom jej jeho nový přítel nekonečně opatrně přenesl přes špice skal a rokliny a postavil ho na o něco nižším vrchu. Zde nebylo žádné kamení. Všude líbezně rašila zeleň. Ale neměl ještě ani dost času rozhlédnout se kolem, když ucítil, že ho znovu uchopila nějaká dlaň, jež se k němu natáhla z mlhou zahalené dáli, a nesla ho tímto směrem. Brzy se ocitl uprostřed mlhy opět v horách. Bylo to, jako by měl mít jen krátký výhled na krásu zelených ploch.
Nyní stál před dalším obrem, jehož prsty ho ještě stále držely v sevření, když s ním mluvil. Zdál se být větší a hrubší než ti tři ostatní. Neptal se ani odkud a kam, nýbrž jen nevlídně pravil: „Tam na druhé straně čeká tvůj mistr!“
Chlapec poděkoval a hned, jak se pomalu uvolnily obrovské prsty, vydal se ukázaným směrem dále. Mrzl i přes to, že si z otcových kožešin zhotovil oblek, který zahaloval celé jeho tělo. Nešel daleko, když se před ním otevřela propast, jež se prudce svažovala dolů právě v místě, kudy kráčel. Na okraji této propasti stál muž středních let a nechal dolů kutálet kameny. To způsobovalo nevysvětlitelné dunění, které naplňovalo okolí. Přestal a rozhlížel se kolem.
„Pojď sem a pomoz mi!“ rozkázal udivenému chlapci. „Ten kámen je příliš těžký.“
Miang ochotně přikročil, a ačkoliv jeho paže byly slabé a necvičené, přece se mu podařilo ke spokojenosti pracujícího úlomek skály poslat dolů. K jakému účelu se tak mělo dít? Miang by se rád zeptal, ale jediný pohled do odmítavé tváře jeho společníka ho umlčel. Mlčky spolu pracovali, až se slunce již sklánělo k obzoru a síly hrozily chlapce zcela opustit.
Zdánlivě opovržlivě pohlédl muž na Mianga.
„Je načase, abys přešel do mých služeb. Máš se stát mužem, ne slabochem.“
Přitom kývl, aby ho Miang následoval. Vraceli se od propasti zpět do jedné úzké skalní mezery.
Po několika krocích se tato rozšířila a uvnitř stál z kožešin postavený stan, jehož zadní stěna se dotýkala skal. Uvnitř stanu bylo teplo.
„Co mi přinášíš?“ chtěl vědět vcházející muž.
„Jen mě samého,“ odvětil Miang nesměle. Bylo velmi málo toho, co s sebou nesl. Ulehčeně se však nadýchl, když mu muž řekl:
„Tak si budeš muset svou stravu vysloužit. Jen tak zadarmo nic nedávám.“
Při těchto slovech, řečených drsným tónem, zašel do zadní části stanu, odkud se vrátil s několika plochými chleby a nápojem z kyselého mléka. Ukázal Miangovi, aby se na jednu z obou kop kožešin posadil. Potom mu podal chléb a konvici.
Vyčerpaný chlapec žíznivě pil. Od včerejšího dne nic nejedl a mléko od Fu-fu postrádal. Když postavil prázdnou konvici na zem, pokusil se sníst něco chleba. Tu ho přemohla únava, klesl do kožešin a usnul.
S úsměvem hleděl zdánlivě tvrdý muž na dřímajícího a mimovolně se jeho myšlenky staly modlitbou:
„Všemohoucí, děkuji ti, že jsi mne učinil hodným, připravit Tvého služebníka. Požehnaný je tento chlapec. Dej, abych nikdy nezapomněl na mou úlohu, ukovat z něho pravého muže. Nenechej mě být měkkým!“
Potom nechal svého hosta spát a dělal si svou práci, jejíž hluk plnil vzduch, nerušil však spícího.
Dlouhý čas přešel, než se chlapec probudil, posilněný a osvěžený. Rozhlédl se kolem sebe. Ležely tu chleby a také konvice byla opět plná. Jak laskavé od toho muže! Bylo mu to znamením, že zde, v tomto jeho dočasném cíli, byl přijat. Jedl a pil, pln vděčnosti, potom si však vzpomněl na příkaz hlasu: „Dobře využij času, bude jen krátký.“ Takže se nesměl v tomto zajímavém stanu dlouho kolem rozhlížet, musel rychle do práce, kterou mu blízkost nového mistra přinesla.
Našel ho právě ve chvíli, když stavěl na okraji propasti velmi těžký balvan na hranu. Čile se přidal do práce a kus kamene se s duněním zřítil dolů do hloubky. Mimovolně se Miang naklonil, aby viděl dolů, ale ucítil, že ho někdo chytil a vzal zpět.
„Zvědavost zde přináší smrt!“ zvolal mistr nevlídným hlasem. A už uvolňoval nový kámen.
Beze slova chopil se Miang práce a pracovali, dokud je neobklopila tma. Až potom se vrátili zpět do stanu.
Chlapec se těšil na teplo, které ho blaženě obklopilo, avšak ještě nepřišel čas, aby se mu mohl poddat. Muž vyšel před stan, v rukou drže různé věci, a zavolal na Mianga, aby šel též. Šli pár kroků. Pod jedním skalním převisem byly navrstvené kameny, na nichž nyní muž rozdělával oheň.
„Dobře se dívej,“ ukazoval Miangovi. „Zítra to bude tvoje práce.“
A chlapec žasl, s jakou nesmírnou rychlostí navzájem o sebe otloukal kameny, dokud neskákaly jiskry na suché snítky. Když už oheň jasně hořel, přibyl nad ním stojan na čtyřech nohách a na něm z kamene vytesaná tenká nádoba. V ní bylo mléko, ale také ještě něco jiného, čehož příjemná vůně se šířila, jen co směs začala být horká.
Bez výzvy staral se chlapec o oheň a udržoval ho, dokud mu muž nenaznačil, aby ho již nechal vyhasnout. Přitom opatrně zvedl nádobu, z níž stoupala pára, a odnesl ji do stanu. Něco tak lahodně vonícího Miang ještě nepoznal.
„Pojď,“ zaznělo krátké vyzvání, přičemž muž přinesl menší misku a naplnil ji polovicí kaše.
Potom se napřímil, sepjal ruce a pravil:
„Všemohoucí, děkujeme Ti za toto jídlo.“
Bylo to jen několik slov, a přece způsobily něco velikého. Tohoto nepěkného, nevlídného muže úplně proměnily. V Miangovi se k němu probudila veliká důvěra.
„Děkuji ti, mistře,“ řekl pohnutě, když k němu tento přistrčil chléb a kaši.
„Nemáš mi za co děkovat. Jídlo sis odpracoval. Neříkej mi mistr, to já nejsem.“
„Jak ti mám tedy říkat?“
„Jmenuji se Fong,“ zazněla strohá odpověď.
Mlčky oba snědli své jídlo.
Potom bylo Miangovi uloženo umýt nádobí v křišťálově čistém potůčku, studeném jako led, pramenícím nedaleko ve skalách.
„Běž spát,“ řekl Fong potom.
S bolestí myslel chlapec na večerní modlitbu, na niž si zvykl. Zdánlivě se modlil sám. Uslyší někdy od Fonga něco o Všemohoucím?
Následovaly dny plné práce. Miang se učil znát nutnost pravidelné práce, a vůbec se mu to nelíbilo. Vnitřně se tomu víc než jednou vzepřel. Kdyby alespoň věděl, proč oba s takovým vypětím všech svých sil shazují kameny do propasti! Domníval se, že by mu to potom přišlo méně těžké.
Dny plynuly neradostně. Fong říkal jen to nejnutnější. Nebylo slyšet žádného povzbuzujícího hlasu a nezahlédl žádného obra.
Přišly dny, kdy chlapec v myšlenkách téměř zmalomyslněl, že je na špatné cestě. Také byl, ale jinak, než myslel, když se domníval, že je opuštěný od všeho, co ho mohlo vést k Nejvyššímu. Ve skutečnosti však byl sám v pokušení opustit svého Pána, protože jeho vedení nechápal.
Smutně spočinuly na něm Fongovy oči, když v noci sténal v nepokojném spánku. Tak rád by mu pomohl, ale Miang sám musel se dostat přes toto těžké prožívání. Kdyby mu mohl alespoň ukázat cestu. Fong vroucně prosil za tuto duši, svěřenou pod jeho ochranu. A přišla mu odpověď, co má činit.
Když se chlapec ráno chystal do práce, obrátil se k němu Fong a řekl příkře:
„Svou práci neděláš rád. Zanech jí tedy, dokud nenabudeš jiného mínění.“
Miang na něho strnule pohlédl.
„Mám putovat dále? Nechceš mě již mít u sebe?“
„Zůstaneš, dokud od Nejvyššího nedostaneme nové pokyny,“ zněla odpověď, která chlapcovi vzala všechnu odvahu, ptát se dále.
Přesto se vzchopil a zeptal se: „Co mám dělat, když ti nebudu pomáhat s kameny?“
„Nic.“
Tím to bylo ukončeno. S hromovým rachotem hučely těžké kameny jeden za druhým do propasti, a každá možnost k dalšímu hovoru tím byla vyloučena.
Nějakou chvíli stál Miang nerozhodně. Nemohl pochopit, že je volný a může dělat, co se mu líbí. Potom se rozhlédl kolem. Dosud k tomu neměl čas. Okolní skály nehostinně pohlížely dolů ze své závratné výšky, kde byly uvězněny v hlubokém sněhu a ledu. Třpytivě spočívala na nich sluneční krása, jejíž paprsky ještě zřetelněji podtrhovaly, jak rozpukaná a roztrhaná byla hornina.
Miang se pomalu přibližoval ke skalnímu výčnělku, který mu překážel v dalším výhledu. Nikde žádný živý tvor. Kdyby měl u sebe alespoň Fu-fu! S nekonečnou námahou dosáhl cíle, který si vyhlédl. Vylezl na hřeben skalní masy, a otevřel se mu nový výhled. Tyčily se tam hory jedna vedle druhé, a mezi nimi to klesalo hluboko dolů. Také výčnělek, na němž stál, se prudce svažoval dolů, do děsivé hloubky. Chlapec se musel odvrátit a zavřít oči. Zatočila se mu z toho hlava. Posadil se a zakryl si rukama tvář.
„Všemohoucí,“ sténal. A ještě jednou: „Všemohoucí.“
Když svaté slovo vyslovil podruhé, zcela ho uchvátilo. Jaký nade vše chápání vznešený musel být Nejvyšší, který toto vše stvořil! Kde by mohl přebývat, kde by Jej mohl najít? Miang Jej chtěl přece hledat. Byl na správné cestě k Němu? Nepromarnil zbytečně čas při těžké práci a v mlčení? -
2024 ©