Každým dnem vzrůstala v chlapci niterná touha. Jednoho rána předstoupil před své přátele s pevným odhodláním: „Až dnes večer přivedu kozy domů, potom chci všeho zanechat a jít k Nejvyššímu. Řekl jsem to Wunovi. Jemu se to hodí, jen…odejdu-li, nesmím se již nikdy vrátit. To ale ani nechci.“
„Nebude ti zatěžko, odloučit se od tvých koz?“ ptal se Muru důrazně, byl ale překvapený, když chlapec s největší vážností odvětil:
„Na tom přece nezáleží tomu, kdo chce jít hledat a najít Nejvyššího.“
Později, když si chlapec, jak se mu už stalo zvykem, našel místo na Uruově koleni, prosil: „Mohli byste mi poradit, kterou cestou se mám vydat, abych se co nejrychleji, jak je to jen možné, dostal k cíli?“
„Můžeme ti pomoci kupředu k další zastávce tvé cesty, Miangu. Víc učinit nemůžeme, ale tak to má být.“
„Přijď dnes večer sem nahoru. Potom tě Uru přenese přes doliny k bílému vrcholu tam naproti. Ušetříš si tím mnoho obtížného lezení a velmi namáhavou cestu.“
„Tam, kde tě Uru postaví na nohy, najdeš obydlí. Bydlí v něm prastarý mudrc, který je určen být ti učitelem. Je ale jen ve tvých rukou, jestli tě přijme. My ti můžeme pomoci jen s těžkostmi v horách. Vše ostatní musíš překonat sám.“
„Budu to umět?“ zeptal se chlapec plaše. Hluboká vážnost jeho obrovitých přátel trochu potlačila jeho žhavou podnikavost.
„Určitě to zvládneš, když svůj cíl, najít Nejvyššího, nikdy nespustíš z očí. Potom se ti na tvých cestách dostane pomoci.“
Večer stál Miang před svými přáteli. Byl oblečen jako vždy, nic nehovořilo o výbavě na velké putování, snad jen trochu plnější brašna s jídlem.
„Nemáš nějaký lepší, teplejší oděv, trpaslíku?“ vyptával se Uru dobromyslně. „Promrzneš, tam nahoře je velký mráz.“
„Ne, nemám nic lepšího,“ řekl chlapec s tichou bolestí. „Prosil jsem Wuna, aby mi dal kožešinu mého otce, ale vysmál se mi.“
Obři na okamžik pohlédli jeden na druhého, a potom Muru souhlasně přikývl.
„Lehni si na chvíli sem,“ rozkázal, „než bude čas, přenést tě dále. Spi, Miangu, spi.“
Při těchto slovech láskyplně přikryl chlapce svou obrovskou rukou a on se k ní pln důvěry přivinul a usnul.
Tu Uru uvolnil obrovskou masu skal a dobře mířeným pohybem skutálel ji dolů do doliny. Určitě dosáhla „krtince“, který byl doposud Miangovým domovem. Mezi tím Muru několikráte zavolal. Tu stanula před ním drobná bytost, ani ne z poloviny tak velká jako chlapec, a čekala, aby přijala svůj úkol.
Netrvalo dlouho, co na příkaz Murua odešla, a již se znovu objevila. Starostlivě vedla nejpěknější z koz, rozpustilou Fu-fu. Na zádech nesla svázaný balíček kožešiny.
Nyní sňal Muru ruku z tváře chlapce a zavolal na něj:
„Miangu, přišel čas tvého putování. Zcela bez výbavy ale nepůjdeš. Vezmi si s sebou kozu a kožešinu jako pozdrav od tvých velkých přátel, ale i jako důkaz toho, jak se Nejvyšší stará o všechny, kteří se dají do jeho služeb.“
Miang pln nadšení přivítal se s kozou, s níž bylo pro něj loučení tak těžké. Náhle ji ale nechal stát a obrátil se prudce k řečníkovi.
„Muru, je to tak, že mi Všemohoucí otevřel cestu? Chce mě přijmout za svého služebníka, mě, Mianga, jenž o Něm ve skutečnosti ještě nic neví?“
A když Muru vážně přikývl, vylétlo z uchváceného chlapce:
„Ó Ty, Nejvyšší, Jehož cítím a tuším, dovol mi nalézt Tě, dovol mi sloužit Ti celým mým životem. Tobě děkuji za Tvou nezaslouženou dobrotu.“
Loučení bylo krátké. Uru uchopil chlapce, vzpřímil se a natáhl svou mocnou ruku daleko do dáli. A tam, kde se špičky jeho prstů dotkly skal, v těch místech Mianga převzala jiná, cizí obří ruka.
Nakonec se ocitl mezi ledem a sněhem v jakési pustině v horách. Vrcholy neznámých skal hrozivě shlížely k němu dolů. Bylo velmi chladno.
Třesouce se rozhlížel se kolem, a téměř zapomněl zavolat své díky do vzduchu. Vedle něj stála už i Fu-fu, též chvějící se zimou. Miang pohlédl na oblohu. Do rána nebylo již daleko.
„Vydrž ještě, Fu-fu, až se objeví ohnivý kotouč, potom nám bude tepleji a budeme moci lépe rozeznat naši cestu,“ utěšoval svou společnici a zároveň i sám sebe. Tisknouce se těsně jeden k druhému, čekali oba na slunce.
A slunce vyšlo. Takto majestátné a krásné ho Miang ještě nikdy neviděl. Všechno se zdálo být růžově pozlacené, a také i dosud hroziví strážci hor pozbyli pod svitem slunečních paprsků své hrůzy. Dlouho stál chlapec vše pozorujíce a mnohé myšlenky v něm procitly.
Mezitím již Fu-fu čile hledala skromné bylinky, aby utišila svůj hlad. Pobízivě postavila se vedle svého malého pána a očekávala, že začne i on také jíst. Tu ale jako by Miang zřetelně slyšel nějaký hlas říkat:
„Je čas, aby ses připravil na cestu. Běž za světlem, Miangu.“
Rozhlížejíc se kolem, neviděl nikoho, kdo by k němu mohl mluvit. Ale slova slyšel zřetelně – to mu stačilo. Šel za sluncem, přes sníh, přes led a přes kamení. Objevil sluneční paprsek, jenž se před ním zlatě táhl pustinou jako chvějivá úzká stuha, a rozhodl se jít za ním tak dlouho, pokud ho jen bude moci následovat.
Musel být na své kroky opatrný. Na putování v této výšce nebyl zvyklý. Několikrát ho Fu-fu, která kolem něj lehce poskakovala, odvrátila od hluboké trhliny, do níž by se byl jinak jistě zřítil. Mnohokrát také uklouzl, ale hbitě se opět postavil na nohy. Nevnímal žádnou bolest, všechny jeho myšlenky směřovaly k jedinému cíli: nalézt Nejvyššího.
Nedaleko místa, na němž se Miang, přivinut těsně ke koze, zastavil na chvíli k odpočinku, klečel na kolenou nějaký muž. Jeho vlasy byly stříbrnobílé a postava shrbená. Chvějící se ruce držel sepjaté před tváří a slova jeho modlitby hlasitě zněla:
„Ó, Ty, Všemohoucí! Dovol mi dožít se toho, abych Ti směl sloužit, jak jsi mi to zaslíbil. Tvůj služebník zestárl, jeho tělesná schránka je slabá. Den za dnem odplývá, a požehnaný chlapec nepřichází. Neodvolávej mě, prosím, dříve, než ti budu moci posloužit!“
Náhle naslouchajíc zvedl hlavu. Přes kamení k němu doléhaly drobné kroky.
„Ó, Ty, Nejvyšší, je to snad odpověď na mou prosbu?“
Hbitě, jak jen mohl, se postavil na nohy a vykročil.
Sluneční paprsky jasně zářily, skoro až příliš ostře, pro jeho staré, na přítmí navyklé oči.
Uprostřed oslepujícího jasu kráčel k němu chlapec, doprovázen kozou. Zaslíbené znamení!
„Přijde k tobě v záři slunce a svou potravu bude mít s sebou, abyste nemuseli strádat. Jeho malá koza stane se později tvojí skromnou živitelkou.“
Bez toho, aby on se musel vzdálit ze svého obydlí v horách, kráčel k němu pln důvěry chlapec, pozorně sledujíc cestu pod nohama. Nyní krátce pozvedl svůj zrak k obloze a sluneční lesk zalil celou jeho tvář.
Jeho koza se náhle zastavila a zabránila tak svému průvodci v další cestě. Rozhlédl se kolem sebe a konečně uviděl starce. Překvapen vyhrkl ze sebe přátelský pozdrav. Poustevník se mezitím vzpamatoval ze svého rozechvění. Nesměl dát před chlapcem najevo žádnou radost.
„Kdo jsi, mladý cizinče, jenž přicházíš do této samoty rušit klid mého stáří?“
„Říkají mi Miang. Přicházím zdaleka, abys mi řekl o Nejvyšším, mistře. Chci ti sloužit, než naleznu Všemohoucího a budu se moci stát Jeho služebníkem. Přijmi dobrotivě mě i Fu-fu a vyučuj mě, neboť zatím vím jen velmi málo.“
Nyní stál před starcem a prosebně sklonil hlavu. Na krátký okamžik se položila starcova pravice na temeno chlapce. Jaký byl ještě mladý a maličký!
„Tak pojď dále, Miangu. Je u mne těsno a tma, žiji skromně, ale o Nejvyšším ti mohu říci.“
„Smí Fu-fu jít s námi do tepla? Jsme promrzlí,“ třesouc ptal se chlapec, když vstupoval do jeskynního příbytku, z nějž k němu sálalo teplo.
„Smí,“ přivolil stařec.
Chvíli na to již mistr a jeho host seděli na lůžku z kožešin, koza ležela blízko nich. Stařec přinesl tvrdý chléb a jeden skoro prázdný džbán vody. Nabídl chlapci a chystal se jíst také.
Miang hbitě otevřel svou brašnu a položil před svého hostitele kus sušeného masa a trochu měkkého chleba.
„Tvrdý chléb nechej mně, a ty si vezmi tento, mistře,“ prosil jej, přičemž mu ho již podával. „Máš nějakou nádobu, abych ti do ní mohl dát mléko od Fu-fu? Chtěla by ti poděkovat za teplo.“ Zatímco se ptal, našel misku, hbitě ji donesl a naplnil voňavým teplým mlékem.
Stařec žíznivě pil. Spolu s nápojem do jeho těla vstupoval nový život.
„Nejvyšší, děkuji Ti!“ zvolal rozradostněný. „A děkuji i tobě, chlapče. Než jsi přišel, byl jsem k smrti unavený. Toto mléko mě nádherně osvěžilo.“
„Nikdy ti nebude chybět, pokud zde bude Fu-fu,“ ujišťoval ho Miang, hladíc něžně kozu.
Potom musel vše vyprávět, a údiv starce byl velký, když slyšel, jakým způsobem se chlapec k němu dostal.
„Můžeš opravdu vidět obry a mluvit s nimi?“ ptal se.
Miang horlivě přisvědčil a připojil: „Řekli mi o tobě. Jak bych tě jinak mohl najít?“
„A co chceš dělat, až tě naučím vše, co sám vím?“ ptal se stařec pro ujištění se v tom, co již předem věděl.
„Až mi povíš všechno, co potřebuji, abych našel cestu k Nejvyššímu, potom půjdu k Němu a budu Mu sloužit, mistře.“
„Zůstaň tedy při mně.“ -
2024 ©