Světlem omilostněnými přijatý záznam o životě velkého zvěstovatele Pravdy, který osvobodil Tibet od temna.
Vzpínajíce se vysoko k obloze, drsní a rozpukaní strážcové hor hleděli nehybně dolů na zelenou dolinu, která se bezstarostně vinula mezi skalami. Jejich vrcholky překrýval věčný sníh, jenž se v propastích a trhlinách měnil v zelenomodrý led, jemuž ani ten nejsilnější sluneční jas nedokázal vzít jeho nádheru.
Na jedné straně vysoko položené oblasti, v sevření skalních stěn, ležely dvě obrovské postavy, tak, jako by byly samy částí těchto skal. Blaženě se natáhly a vychutnávaly si hřejivé sluneční paprsky. Zprvu hleděly na tmavomodrou oblohu. Jejich pohledy ale brzy sklouzly k veselému životu, který se odehrával na nich a kolem nich.
Na obou stranách vesele zurčícího potůčku páslo se stádo horských koz. Hlídal ho štíhlý, vysoký chlapec, který musel hned tu a hned zase tam přiskočit, aby zabránil neposedným zvířatům vystupovat na útesy.
Ve své horlivosti oba obry nezpozoroval, dokud neklopýtl a nespadl do dlaně na hřejivou zemi odpočívající ruky jednoho z nich. Ten ho pevně zachytil a trošku s ním zatřásl.
„Nemůžeš se dívat kolem sebe, ty trpaslíku?“ zvolal pobaveně, až okolo zahučela ozvěna, jako by zaduněl hrom.
„Pusť mě,“ volal hoch a bránil se ze všech sil. „Pusť mě, jinak tam naproti spadne Fu-fu ze skály.“
„A bylo by to tak zlé?“ přál si obr vědět. Přitom ale uvolnil své sevření, takže jeho malý vězeň mohl vyklouznout.
Jako blesk byl chlapec odtud na nebezpečném místě, kde se nalézala koza. Obr však byl ještě rychlejší. Jen se trochu vzpřímil, natáhl svou dlouhou ruku a uchopil kozu. Ta se nyní vznášela nad hlavou svého malého ochránce a smích velkého bytostného znovu rozburácel ozvěnu.
„Ihned postav Fu-fu na zem!“ domáhal se chlapec, který se obrátil a bez dechu spěchal nazpět. Co však mohl zmoci proti smějícímu se obru?
Tu ale přišla nečekaná pomoc. Druhý obr se probudil ze svého snění a rozkazujíc obrátil se ke svému společníku.
„Dej chlapci kozu zpět, nezaslouží si, abys ho trápil, Uru.“
Ten hned postavil nebohé zvíře na zem, a to velkými skoky pospíchalo ke svému malému pánovi.
„Fu-fu, ty neposlušná,“ káral ji tento, a současně ji však přitom něžně objímal. „Jak jsi stále neopatrná,“ vytýkal jí.
Snažil se zachráněnou přidružit k čile se pasoucímu stádu.
Tu ho něco napadlo. Obrátil se, pohlédl na oba obry, kteří ho pozorovali a zvolal:
„Děkuji ti, Velký!“
„Koho myslíš, trpaslíku?“ zeptal se jeho trýznitel. „My oba jsme velcí.“
„Velký je ten, kdo je spravedlivý,“ zazněla nečekaná odpověď.
Chlapec chtěl již odejít, když tu se ozval hlas jeho zachránce:
„Líbíš se mi, ty maličký. Pojď se svými zvířaty sem, můžeme si popovídat. Uru jen žertoval. Nesmí vám nijak ublížit.“
Ochotně svolal chlapec písknutím své čtyřnohé chráněnce dohromady, a s radostí zjistil, že v blízkosti obou obrů bujela šťavnatá tráva a byliny.
„Co považuješ za spravedlivé?“ ptal se první obr, hned jak se malý pastýř pohodlně usadil na jeho nohou a udělal si výhled na své kozy.
„Spravedlivý je ten, kdo ze svého nitra ví, co činit, aby zůstal se vším kolem ve vyrovnání.“
„Tomu nerozumím,“ zabručel Uru, zatímco jeho společník chtěl vědět:
„To ti řekl kdo?“
„Můj otec.“
„Zavolej tedy svého otce, aby nám to vysvětlil,“ žádal obr.
„To nemohu. On již není zde,“ s povzdechem odpověděl chlapec.
„S kým tedy nyní žiješ? Komu patří zvířata?“ chtěl dále vědět obr.
„Nyní patří Wunovi, s nímž také žiji. Bije mne, když se některé koze něco stane.“
„Je to tvůj dědeček?“
„To nevím. Oh, slunce již zapadá, a já musím jít domů.“
Obratně vyskočil, zapískal na svá zvířata a spěchal s nimi po úzké pěšině dolů z kopce.
Uru se zvedl a díval se přes úbočí za ním.
„Tam dole je pár krtin, tam asi trpaslík bydlí,“ usoudil.
„On je požehnaným dítětem. Nevidíš to? Jemu nesmíš nic udělat,“ napomínal ho jeho společník.
Na příští den ráno ubíral se malý pastýř se stádem opět lehkým krokem nahoru do skal. Chlapec se chtěl původně obrátit jiným směrem, ale jakýsi hlas v něm mu říkal, že by to byla chyba. Vždyť přece nikdy předtím obry neviděl. Bylo ale celkem možné, že mezitím odtáhli někam dál.
Ale ne! Leželi tu a kynuli mu vstříc. Znovu a znovu musel se při výstupu vzhůru na ně dívat. Jak nádherně tyto obrovské postavy zapadaly do prostředí hor! Mohlo by se říci, že byly s těmito vrásčitými skalními útesy a průrvami jedno. Divoce a hrozivě vyhlížely jejich obrovité údy. Když ale člověk zvedl oči k jejich hlavám, musela ho všechna bázeň přejít. Chlapec nechápal, jak se jich mohl předešlý den bát. Dnes se mu jevili dobří a radostní.
Zavolal na ně zvonivým pozdravem, a jejich hřmotný smích zazněl mu vstříc.
„Posaď se k nám, trpaslíku,“ zvolal Uru. „Budeme dobře opatrovat tvoje zvířata.“
Ale než nechal chlapec své kozy pást, nejprve je jednu po druhé s polaskáním ještě pozdržel a mnohé zvíře zvlášť napomenul k opatrnosti. Až potom malý pastýř následoval vyzvání. Trochu váhavě vystoupil na pohostinně nabídnutou nohu jednoho obra a rozhlížel se kolem sebe. Vyvýšené místo mu nabízelo mnohem větší výhled. Viděl nejen na své rozeběhnuté pasoucí se chráněnce, ale rozhled se mu odkrýval i daleko do vzdálených hor.
Co tam uviděl, mu málem zastavilo dech. Že by tam byli ještě další obři? Zdálo se, že je rozeznává všude.
Když dosud Mlčící, jak svého nového obrovitého společníka Murua chlapec nazval, porozuměl jeho myšlenkám, zeptal se: „Co se divíš, chlapče? Nevěděl jsi, že nás, strážců hor, je víc?“
„Kdy jste sem přišli?“ odpověděl chlapec otázkou. Uru se otázce hlasitě rozesmál, ale Muru odvětil vážně: „Nepřišli jsme nikdy. Byli jsme tu od té doby, co stojí tyto hory.“
„Ale já jsem vás ještě nikdy neviděl,“ přemýšlel pastýř. „Jak je to možné?“
„Ty jsi ještě mnohé neviděl, trpaslíku,“ zvolal Uru bujaře. „Tvoje oči byly slepé jako oči malého mláděte. Teprve se pomalu otevírají.“
„Potom má Wun, ten starý dole, též ještě slepé oči. Spílal mi, když jsem se ho na vás ptal, a řekl, že jsem si vymyslel pohádku. Jako bych si vás mohl vymyslet!“ dodal chlapec smějíce se.
„Lidí se nesmíš ptát, když chceš vědět něco o nás.“
„Ó, tak se ptám vás, vy velcí.“
„To je správné,“ chválil Muru vážně. „Dostane se ti také odpovědi, ale nejprve nám musíš vyprávět o sobě. Jak se jmenuješ a co jsi prožil?“
„Wun mi říká Miang, a předtím mi tak říkal i můj otec. Žili jsme tam dole, kam až mi paměť sahá. Můj otec, kterého jmenovali správcem, byl větší a krásnější než ostatní. Jednoho dne vytáhl s ostatními muži proti velkým ptákům, kteří kradli naše kozy. Muži se pak vrátili bez něj a říkali, že si ho hory ponechaly. Od té doby žiji s Wunem, jenž se nastěhoval ke mně do otcovy chaty, která je větší a hezčí než jeho stará chata. Když s něčím nesouhlasím, zbije mne.“
„Takže s ním nejsi rád?“ chtěl vědět Muru.
„Ne. Nic už není tak hezké, co je otec pryč.“
„A tvoje matka?“
„O žádné nevím. Nevzpomínám si na ni. Možná jsem žádnou neměl,“ pravil chlapec zamyšleně. „To je vše, co vám můžu říct,“ uzavřel.
„Nyní mi vyprávějte o sobě vy.“
Muru ale začal otázkou: „Kdo vyrobil tvoji mošnu, ve které si nosíš jídlo do hor?“
„Já sám,“ zněla chlapcova radostná odpověď.
„A kdo zhotovil tvůj oděv?“
A Muru ukázal na dílec sestavený z kůží, jenž kryl chlapcova záda a boky.
„Pomáhal mi při tom Wun, předtím to dělal otec.“
„A kdo utvořil tebe?“
„Mě?“ podivil se Miang. „Byl jsem tu, co si pamatuji.“
„To není tak dlouho, ty trpaslíku,“ zafuněl Uru, zatím co Muru se ptal: „A kde jsi byl předtím?“
Tato otázka byla nad Miangovo chápání. Rád, že přišel čas zahnat stádo k prameni, vyklouzl z odpovědi. Ale zatímco nechal zvířata pít a potom je sháněl dohromady k návratu, musel o tom přemýšlet. Konečně to rozřešil a volal na Murua:
„Asi jsem vznikl stejně jako tato kůzlata, která přišla na svět díky své matce.“
„Dobrá myšlenka,“ pochválil obr. „A tvá matka přišla z jiné matky, a tak to jde zpět, až k té nejprvnější. Ta ale byla stvořena,“ důrazně pravil Muru.
„To musel učinit někdo veliký,“ řekl Miang, jenž se opřel o obrovu nohu, aby mu mohl hledět do tváře.
Se zalíbením pohlédl velikán na hocha, v jehož tázavém pohledu se nyní odrážel jas.
„Ano, chlapče, ten, jenž stvořil první ženu, je Nejvyšší na celém světě. Všechno, co můžeš vidět, stvořil On. Také nás. Mnohem dříve, než byli lidé, zavolal nás a ustanovil nás jako strážce hor. Jsme částí tohoto kamenného světa.“
Umlkl. Bylo pro něho těžké toto vše vtěsnat do slov. V chlapci se ale probudila horlivost slyšet více.
„Co by se stalo, kdyby jste odešli pryč, někam daleko z těchto hor?“
„Potom by se rozpadly a pomalu zřítily.“
„Ležíte tady stále? Není to nudné?“
Uru se začal smát.
„Hoho, trpaslíku, myslíš si, že sloužíme Nejvyššímu leností? Ne. Když vy trpaslíci spíte, my pracujeme.“
„Zlepšujeme a stavíme, měníme na vyšší rozkaz,“ vzal si slovo opět Muru. „Což jsi ještě nikdy neslyšel, jak to v horách rachotí, když se do doliny kutálí skály?“
Miang přikývl. Jak nádherné to všechno bylo. Pohltilo ho hluboké přemýšlení, a také oba obři již více nic neříkali.
Když slunce začalo zapadat, do chlapce se vrátil život. Volala ho povinnost.
„Zítra zase přijdu, velcí,“ slíbil, a potom se se svým poskakujícím stádem vzdálil. A opravdu přicházel každý den. Pomalu se tak v něm formovaly myšlenky a pevné pojmy. Velcí mohli mu přitom jen málo pomoci, přestože Muru častokrát jediným slovem dal jeho myšlenkám nový směr.
Existuje Nejvyšší. Ten všechno stvořil, vše, co žije, ale i všechno ostatní. To stálo nyní tak pevně v chlapcově duši, jako by to byl od nepaměti věděl.
Když ale tento Nejvyšší všechno stvořil, tak mu také všechno musí patřit. To byla druhá pravda, která v Miangovi zářivě vzklíčila.
Ale když je všechno jeho, pak i já jsem jeho vlastnictvím. A potom následovalo i to poslední, na co ještě přišel: když jsem jeho vlastnictvím, tak mu musím sloužit ze všech svých sil.
„Slyš, Muru,“ pravil jednoho dne. „Musím najít Nejvyššího, abych se dozvěděl, jak mu mám sloužit. Chci opatrovat raději jeho kozy, než Wunovy, který je vzal mému otci. Ale kde jsou jeho kozy, a kde je On?“
„To ti nemohu říci, Miangu. Musíš jít do světa a hledat odpověď.“
To bylo něco úplně nového, co musel nejdříve promyslet. Ale v této myšlence bylo cosi mocně lákavého: jít ven, za hranice těchto hor, vidět, co leží na druhé straně! Najít Nejvyššího a vstoupit do Jeho služeb! -
2024 ©