Město - inteligence, venkov - hlupáci?

Následující text vznikl na základě jednoho názoru, který nemohl být ponechán bez odpovídajícího vysvětlení. Cituji:

"Jedinou výhodu víry v Stvořitele, silné a oddané víry v Nejvyššího je to, že dává lidem sílu a vůli, i když v podstatě věří v něco, co neexistuje. Rovněž také Zákony Páně jsou pouze výmyslem lidí.

Naštěstí víra upadá a stále více mladých lidí si uvědomuje, že věřit v něco, co neexistuje je nelogické. Požadovat to od dnešní mládeže, tak vyspělé a uvědomělé ve srovnání s předchozími generacemi, je proto troufalé a hloupé.

Věřící se v současnosti shlukují už jen na venkově, kde se v každé obci nachází pouze hospoda, stadion a kostel. Inteligence se logicky a prokazatelně sdružuje hlavně v městských aglomeracích. A dokonce už také na vesnicích jsou věřící převážně staří lidé."

Odpověď:

Zákony Páně nejsou výmyslem lidí a náboženství. Jde o realitu, se kterou se setkáváme každodenně. Konkrétně je to například zákon tíže, zákon akce a reakce, a podobně. Věda je nazvala zákony přírodními, nebo zákony fyzikálními, avšak jejich skutečný dopad je mnohem hlubší a zahrnuje také lidské duševno.

Reálnou existenci výše zmíněných zákonů tedy nemůže popřít nikdo. Takzvaní nevěřící popírají pouze jejich zmíněný, hlubší, čili duchovní dosah.

Žel, neschopnost vnímat tuto jemnější realitu je určitou duševní úchylkou, anomálií, omezením, nebo omezeností lidí současné doby. Svým neustálým a dlouhodobým zaměřováním se pouze na hmotné totiž časem zcela ztratili schopnost vnímat jemnější souvislosti svého vlastního bytí i samotné reality jako takové.

Stalo se s nimi něco podobného, jako s ptáky, kteří nepoužívaly svá křídla, jako například pštros, takže jim zakrněly až natolik, že ztratily schopnost létat.

Vyznělo by proto určitě rozporuplně, kdyby pštros, který by věděl vyprávět tvrdil, že létat není možné, vycházejíce z toho, že to on sám už nedokáže.

No a přesně stejně rozporuplné, ba spíše tragické je to také se všemi lidmi, spoléhajícími pouze na hmotu a svůj vlastní rozum. Tvrdí, že neexistují žádné Zákony Nejvyššího a pojem duchovno je prý pouze blouznivým náboženským výmyslem. Ale tvrdí to jen proto, že to oni sami už nejsou schopni vnímat.

Jelikož rozum je v podstatě hmotného druhu, trvalým a jednostranným rozvojem rozumových schopností, bez přiměřeného rozvoje citově - duchovního protipólu, byla a stále je v lidech usilovně budována bariéra, zabraňující jim chápat duchovní.

No a protože v městských aglomeracích jsou lidé více rozumově vzdělanější, jejich omezenost v chápavosti duchovna je z tohoto důvodu větší. Tuto omezenost však nelze v žádném případě považovat za klad, ale z reálného, neboli komplexního: duchovno - materiálního pohledu na svět, za velké mínus.

Naopak, na venkově jsou lidé většinou méně vzdělaní, a z toho důvodu mnohem méně omezenější ve schopnosti vnímání jemnější, duchovní reality, což není záporem, ale naopak kladem.

V této souvislosti se bude určitě zajímavé zmínit, že kromě známých testů IQ, zaměřených na zjišťování rozumových a mentálních schopností, existuje ještě také jiný druh hodnocení. A sice, hodnocení výšky takzvané emocionální, nebo citové inteligence. A tak se může stát, a také se stává, že lidé s průměrným, nebo dokonce s podprůměrným IQ, dosahují velmi vysoké hodnoty v testech EQ, ve kterých se hodnotí kategorie jako empatie, srdečnost, vstřícnost a podobně.

Bude zde určitě na místě otázka: V čem asi spočívá skutečná hodnota člověka? Opravdu jen v jeho rozumových a mentálních schopnostech, nebo v jeho citové vroucnosti, srdečnosti, citlivosti, empatii a v takzvaném lidském teple? Odpověď je jednoduchá: Ve vzájemné rovnováze a harmonii obou zmíněných složek lidské osobnosti.

Naše civilizace však vsadila především na rozum a s nim související, chladné, až bezohledné kalkulování. Toto rozumové omezení, bez reálného zohledňování citově - duchovního rozměru bytí způsobilo v podstatě všechno zlo v dějinách naší civilizace, a pokud se to nezmění, dožene ji nakonec až k úplné záhubě.

Zjevnými příznakem nedostatečnosti křečovitého upnutí se pouze na rozum není pouze současná globální napjatá situace, ale také obecná ztráta lidskosti, vstřícnosti a tolerance člověka k člověku. Ztráta citu a z ní vyplývající bujení bezohlednosti nejen k lidem, ale také ke zvířatům, k přírodě a k celé planetě.

Takové něco se však rovná ztrátě samotné podstaty lidskosti a z hlediska rozumáři zneuznaného, duchovního rozměru bytí, zároveň ztrátě všech důvodů pro existenci stvoření nepřátelského tvora, vzletně kdysi nazývaného "pozemský člověk". Za to, že život na naší planetě ještě existuje, vděčí tento svět tím několik málo k duchovnu, dobru a lidskosti usilujících lidí, snažících se o čistotu a ušlechtilost svého vnitřního života, jakož také o čistotu a spravedlnost života reálného a hmotně viditelného. Pokud však jednou zmizí ze země i poslední takovýto člověk, zmizí tím také důvody pro život lidského druhu na naší planetě, protože z duchovního hlediska, které je rozhodujícím, nebude mít žádný význam.

Aby však celý tento text nevyzněl, jako nějaké zaujaté preferování lidí z venkova, bude přece jen třeba uvést věci na pravou míru. Už jednou bylo naznačeno, že zlatá střední cesta je cestou pravou a správnou. To v našem případě znamená dokonalou rovnováhu mezi rozumovou a citově - duchovní složkou osobnosti člověka.

Pokud tedy budeme velmi praktičtí, nedostatkem lidí z městských aglomerací je nadměrné rozumování, jejímž prostřednictvím v nich bylo zasypáno vyciťování hlubších souvislostí bytí. U obyvatelstva venkova je to žel, obecně zase naopak. Schopnost vnímání zmíněných, jemnějších souvislostí bytí mají v sobě sice ještě živou, avšak pro nedostatečnost aktivnějšího využívání rozumové složky osobnosti, pro nedostatek vlastního, samostatného uvažování v oblasti duchovna, se jejich vnímání těchto skutečností stává naprosto nekritickým, a proto slepým. Možná to velmi výstižně vyjádřit pojmem - slepá víra!

Slepě, bez vlastního procítění a zvážení totiž věří všemu, co se jim předkládá. Podobný přístup se dokonce považuje za jakousi ctnost, a naopak, zdravé puzení k vážnému zkoumání pravd vlastní víry bývá nejednou považováno za něco temné a kacířské. Žel, mnohé církve dokonce staví na tom, že určité pravdy z jejich věrouky třeba jednoduše pouze přijmout, a to bez jakéhokoliv podrobení vlastnímu úsudku, což je v jádru nesprávné. Takovým způsobem totiž věřících snižují na nesamostatné a nemyslící bytosti.

Sázení pouze na hmotu a rozum na jedné straně, a slepá víra na straně druhé jsou tedy dva protichůdné, škodlivé extrémy, z nichž nikdy nemůže vzejít nic zdravého. Naše bytí jako takové má však přece jen duchovní rozměr, který by se měl každý z nás naučit zohledňovat ve svém životě. Měl by se ho naučit vnímat, chápat a následně organicky začlenit do reálného života. A to vše za harmonického spolupůsobení svých osobních rozumových schopností. Pouze ten, kdo takto jedná, jedná správně a je úplně jedno, jestli žije ve městě, nebo na venkově.